Červen 2009

PECKA TW.

17. června 2009 v 17:49 | Pitrísek |  stmívání
Básnička
Chci na krku cítit jeho chlad,
chci na kůži díry, jako znak,
chci jeho důkaz že má mě rád,
vím, že ten chtíč nemůžeš znát..
Dva ostré zuby v tepně mojí,
já to chci, ostatní se možná bojí,
budu mít život a neživot dvojí,
a přestanu ovládat mysl svojí..
Nechci mít v žilách dále krev,
chci být jak had, mít v sobě jed,
nechci to promýšlet a brát to zpět,
vím co si přeji a chci to hned..
To že to nemám mi duši souží,
stačí jen chvilka, okamžik pouhý,
chci být upírka, mít život dlouhý,
to jsou mé tajné zvrácené touhy

bílý anděl

17. června 2009 v 17:48 | Pitrísek |  povídky

Bílý anděl.


moje nejoblíbenější povídka
Procházela jsem noční ulicí na kterou dopadal bílí pláč nebes v podobě sněhových vloček.Otřásala jsem se zimou a konečky prstů jsem stěží cítila. Zavanul studený vítr a o to více jsem se zachumlala do huńatého kabátu a čepici jsem si pořádně stáhla do obličeje tak že jsem skoro nic neviděla.V té mlze jsem ani pořádně nespatřila cestu a tak není náhoda že jsem vrazila do něčeho, nebo spíše do někoho.Upadla jsem a on se pouze zavrávoral. Usmál se a natáhl svou ruku ke mě bála jsem se že mne uhodí za to že jsem do něj vrazila.
"Neboj se nechci ti ublížit chci ti jen pomoc se postavit"
Chtěla jsem otevřít oči které jsem měla zavřené od očekávání a strachu.
"Jsi slepá ?!"
pronesl do ticha. A já mu odpověděla.
"Ne nejsem jen mám oči slepené mrazem!"
Slyšela jsem jak se usmál.Sklonil se ke mě protože jsem stále ještě ležela na zemi.Šáhl na mne svou studenou rukou a jemně mi sundal vločky které tančili v mých řasách a nechtěli abych otevřela oči.Oklepala jsem se. Náhle řasy povolili a já mohla své oči o pět otevřít ale hnedka jen je chtěla zavřít. Vykoukla jsem z pod čepice a zatajila dech.Myslela jsem že jsem v nebi.Ten kluk měl bílou pleť ve které se vyjímaly popelavé oči do kterých mu spadali lehce zkroucené pramínky blonďatých vlasů. Vypadal jak anděl.Pousmál se a promluvil:
"Na co se tak díváš?"
"Nejsi náhodou anděl?"
"Anděl? proč bych měl být anděl"? zeptal se mne.
"Vypadáš jako anděl". "Oklepala jsem se. Uvědomil si že sedím na zemi která byla neskutečně studená.Opět ke mě natáhl ruku.Tentokrát jsem nezavřela oči a ani jsem se nebála. Uchopila jsem ji ale tentokrát byla jeho ruka příjemně hřejivá. Oklepala jsem ze sebe sníh.a pronesla jsem:
"Co bych dala za to abych se právě teď opalovala na Bahamách?"
"Kdybys byla na Bahamách nikdy by jsi nepotkala anděla"
Nebylo to vtipné ale já se i přesto usmála.
"Jsem Christoper zkráceně Chris." a natáhl ke mě ruku."
"A já jsem Klerineta"a také jsme mu podala ruku.Uchopil mou ruku a otočil si jí hřbetem vzhůru. "Zkráceně Kler?"optal se.
"Ano"
" V tom případě princezno klér ruku líbám". a jemně mi políbil hřbet mé paže.Zčervenala jsem.
"Kam máte namířeno má princezno? Znovu jsem se usmála. Na to že před chvilkou mi byla neskutečná zima mi bylo náhle teplo.
"Prosím neříkej mi tak, nejsem žádná princezna ale obyčejná dívka"
"Pro mě jsi ale princezna ale dobře nechme toho musí ti být zima nechceš tedy zajít do kavárny? je tady nedaleko"
"Dobře tedy ale jen na chvilku"
"Jen do té doby dokud se nezahřejeme a nakoupíme si čaj ano?"
" Dobře tedy ale má to háček"
"Jaký"
"No já nemám sebou peníze"
"To nevadí já to zaplatím někdy mi to vrátíš platí?"
"Dobře děkuju" a dala jsem mu pusu na tvář.On zčervenal a raději řekl
" Tak jdeme" a šli jsme.
Později v kavárně.
Pohodlně jsme se usadili ke stolu poblíž pultu aby na nás nevál studený vánek.
"Dáte si něco k pití?" pronesla číšnice která se nás přišla zeptat na naši objednávku.
"Heřmánkový čaj bych prosila děkuji"
a vy pane?
" 1 neskafé"
" Dobře děkuji za chvilku to přinesu" Když číšnice přinesla naše objednané pití vypili jsme ho během chviličky. Jakmile byly hrnečky prázdné Chris zaplatil účet za pití.Vstaly jsme ze židlí oblékly se a vyšli před vchod kavárny.
"Tak kam máš teď namířeno?"
"Domů"
"Řekneš mi adresu? Chtěl bych tě doprovodit abych měl jistotu že budeš v bezpečí"
"Dobře" a tak jsem mu nadiktovala adresu .Své prsty propletl těmi mými a vydali jsme se mým směrem k domovu.
"Tak já přijdu zítra jo?"
"Dobře nemůžu se dočkat" Už se otáčel k odchodu ale já mu řekla .
" a co bolestné?"
Usmál se otočil se přišel ke mně a políbil mě. Otočil se o odkráčel.
Druhý den přišel a… o tom zas někdy příště

zÁLEŽÍ NA TOM KÝM JSME NEBO KDO JSME?

17. června 2009 v 17:46 | Pitrísek |  povídky
Paula jako každý všední den docházela na gymnázium.Po škole chodila na brigádu do kiosku prodávat: jídlo, pití, noviny a další různé blbosti.O víkendu chodila roznášet noviny.Je z bohaté rodiny ae chtěla všem dokázat že i o na se umí postavit sama na nohy a nespoléhat na pomoc ostatních.Paula je vysoká 175 centimetrů má dlouhé kaštanově zbarvené vlasy, hezký úsměv, hubené dlouhé nohy se svou postavou by mohla dělat modelku.Je pátek Paulu čekají ještě dvě hodiny školy.Matematika a biologie.Než jí začne matematika doběhla si Paula na toaletu kde si upravila svůj vzhled nanesla na sebe make-up, světle růžovou rtěnku a namalovala si řasy řasenkou.Zamrkala na sebe do zrcátka.Seklo jí to a ona to věděla.Má pár minut před hodinou vyšla z toaletky a narazila do jednoho kluka.
"Pro….. promiň já nechtěl"
Paula na něj jen po očku koukla džíny černé tričko které ukazovalo jeho svaly.Nejspíš je tu nový.
"V pořádku" řekla a svůdně na něj zamrkala.Zazvonilo na hodinu Paula běžela do třídy přišla ještě před učitelem sedla si na své místo.Do třídy vešel učitel Paula mu nevěnovala vůbec žádnou pozornost.
"Třído dovolte abych vám představil nového žáka to je Markus"

Ani teď když učitel představil nového žáka mu Paula nevěnovala vůbec žádnou pozornost.
"Sedni si třeba támhle vedle Pauly tam je místo je to moc šikovná studentka kdyby si měl nějaké problémy tak se jí zeptej určitě ti pomůže"
"Dobře děkuji pane učiteli"
Markus se usadil vedle Pauly.
"Ahoy Paulo omlouvám se za tu srážku na záchodě"
Teprve teď zvedla oči od sešitu do kterého si čmárala a psala poznámky z výkladu učitele.Byl to ON ten do kterého vrazila když vyšla ze záchodu.
"A ty si?"Hrála naprosto tupou i když věděla o koho jde.
"Ty asi nejsi moc všímavá viď?"
"No to asi ne" stydlivě se usmála a vyplázla na něj jazyk.
"Tak mluv"
"Jsem tu nový jmenuji se Markus učitel mě před chvilkou představil třídě a usadil mne vedle tebe říkal, že když budu mít nějaký problém mám se tě zeptat a ty mi prý pomůžeš"usmál se.
Paula ho poslouchala jako věrný pejsek svého pána.
"Na něco si zapomněl"
Znervózněl.
"Na co?"
"Že jsi do mne vrazil na záchodě"mile se na něj hezky usmála.
"To není pravda"
"Jakto?"
Zeptala se ze zvědavostí v hlase.
"Ty jsi do mě taky strčila nedávala si pozor"
Zčervenala.
On se zazubil.
Chvilku se na sebe dívali museli se smát.Víc než bylo potřeba.
"Něco vtipného na mém výkladu Paulo?"
"Jistě že ne ,jen vysvětluji Markusovi co a jak, na této škole mu budu dělat průvodce"
"Je to pravda Markusi?"
"Samozřejmě sám jste mi nabídl ,že když bude problém tak mám jít poprosit o radu tady sousedku"
"Paulu"Doplnil učitel a Paula zároveň.
"Jistě Paulu"
Omluvně se na ní usmál.
"Tak to je dobře je vidět že je o vás tak rychle postaráno že jste se tu "zabydlel" tak rychle"
"To máte pravdu ae myslím že to bude spíš lidmi kolem mě"
A s tím se podíval na Paulu.
Zčervenala.
Zazvonilo vyběhla ze třídy aniž by někomu ze třídy věnovala pohled slyšela slova ……Co je mezi ní a tím novým?.... Jak že se to jmenuje?.......Markus…..No jo co je mezi ní a Markusem?
Běžela ke třídě Biologie byla tu dřív než Mauerka což se nestává tak často aby tu byl někdo před ní.
Sedla si do lavice a snažila se zapudit myšlenky na Markuse je nejspíš zamilovaná do NĚJ do toho přivandrovalce nic o něm neví ae něco k němu cítí.Proč je to tak?
Ze zamyšlení jí vyrušilo zaklepání na rameno.Otočila se a kdo tam nestál.On.
"Stalo se ti něco?"
Zeptal se ledově klidným hlasem byla naštvaná ae nevěděla ani proč, počítala do 10 a pak promluvila.
"Jen se mi udělalo špatně Markusi, děkuji za optání"
"Mohu se posadit?"
"Jistě klidně bez problémů"
"Nezní to tak"
"Sedni si než si to rozmyslím"
"Fajn"
Sednul si tak rychle až jí shodil učebnice na zem.
Sehnula se pro ně nevšimla si jeho pohybu udělal to samé jejich se pohledy se střetli stejně tak i jejjich ruce.Letmo se dotkl její paže.Zkameněla.
"Paulo nový objev"
"Zaučuješ nováčka?"
Zeptali se její spolužačky a začali se hlasitě smát.Paula jen něco sykla a vrhla se na učebnice sebrala je a sedla si na své místo dál už se s tím nováčkem bavit nehodlala je poslední hodina v posledním dnu v týdnu je pátek.Za 10 minut hodina skončí.Čas se hrozně táhl zkoušel z ní mluvit ae neodpovídala.Zazvonilo.Sláva boží zvonek děkuji ti bože.Šeptla si tiše pro sebe.
"Paulo?"
Ale né chtěla se otočit ráda si s ním povídá ae bála se že by je mohli načapat spolužačky jako předtím.Otočila se.
"Co je?"Vyštěkla hlasitěji a ostřeji než chtěla.
"Jen se ti chci omluvit"
"Za co?"
"Kvůli mně se ti tvé kamarádky smáli a to jsem nechtěl najdu si jiného průvodce"
Zatajila dech zná ho jen dvě hodiny a už se jí líbí pochopil proč je naštvaná to se nikomu etě nepovedlo jí nechápal nikdo.Zase se potopila do svých myšlenek ae rychle vyplavala.Cítila jeho pohled na svém těle na krku,
obličeji.Polilo jí horko, neskutečné horko
"Paulo jsi v pořádku?"
Zeptal se ustaraně.
"Jsem proč?"
"Jsi celá rudá"
" A jéje"Špitla.
"Vážně ti nic není?"
"Nn není říkala jsem že je mi špatně asi mám horečku"
Šáhl jí na čelo.
"Nejspíš"
Pronesl do ticha.
"To je v pořádku ráda ti budu dělat průvodce ae promiň spěchám mám briošku a nestíhám" láskyplně se na něj usmála.
Zčervenal.Nechápal proč ae našel v ní zalíbení slíbil si že se do žádné nafintěné holky nezamiluje ae stalo se a navíc vůbec mu nepřipadala jako nějaká nafintěná nána.
Vzal si tašku a běžel domů měl to jen pár bloků od školy.Takže byl doma rychle.
"Mami jsem doma"
"Jsem v kuchyni Paulí"
Paula se dobelhala do kuchyně všimla si jak její matka posedává za stolem a pije šálek kávy naproti ní je položený hrníček s neidifitikalnou tekutinou uvnitř.
"Sedni si a napij se"
Paula si sedla
"Co je to?"
"Tvá oblíbená horká čokoláda jako malá si jí měla ráda"
"Jé děkuji mamí to jsi hodná"
Paula se napila převlékla se do pracovního nasadila kšiltovku a vyběhla z domu.
Doběhla do práce s mírným zpožděním.
Vešla do kiosku připravila si věci.
Náhle uslyšela již známí hlas.
"Ahoyky dal bych si něco dobrého"
"A co by to mělo být"
Zeptala se líbezným hlasem.
"Něco co by jsi si koupila ty Paulí"
Mile se usmál.
"Co bych si dala já?tak to chvilku vyčkej"
"Samozřejmě"
"Jen jedna věc"
"Jaká?"
"Budeš to platit ty jo?"
"Jistě"
"Jíš kečup, hořčici, cibuli, rajčata, okurky?"
"Ovšem"
"V tom případě za 2 minutu to tu máš"
"Dobře důvěřuji ti"
Po minutě a půl mu přinesla hamburger a kebab.
"Tady máš"
"Hm.. voní to líbezně děkuji"
"Nemáš zač"
"Za kolik to bude?"
"Hamburger za 35 a kebab za 25 takže celkem 60 korun"
"Dobře"
Podal jí 100 korun.
Vzala si je dala je do pokladny a chystala se mu vrátit 40 korun.
"To je dobré nech si to"
"Ale… já"
"Paulo řekl sem nech si to tak nebuď zlá holka jo?"
Neškodně se usmál.
Úsměv mu opětovala ae spíš stydlivý.
Proč jí nechává dýška když ona je z bohaté rodiny?
To netuší ae zjistí to.Časem.
"Až ti skončí služba nechceš jít se mnou?myslím třeba na zmrsku"
Chvilku váhala.Ukážu mu kdo jsem a kde bydlím dá ode mě ruce pryč.Bylo jí to líto ae souhlasila.
"Tak fajn"
"Cože?"
"Ráda si s tebou někam vyjdu na tu zmrsku"
"Vážně?"
"Jistě ae musíš jít se mnou domů musím si odnést věci a převléknout se nevadí ti to?"
"Ne nevadí to je v pořádku"
"Tak se tu za hoďku stav jo?"
"Jistě"
Odešel.
Čekala že už se neobjeví ae stalo se,
za hodinu přišel jak slíbil.
Dorazil.
"Ahoy tak můžeme?"
"Jasně"
Zavřela krámek a šli.
Zastavili se před honosnou vilou.Vstupní brána byla posetá rudými růžemi.
"Tady bydlíš?"
Zeptal se nesměle Markus.
"Tady ne, ve svém pokoji tady bych nejspíše zmrzla"
Oba se zasmáli.
"Tak pojď"
On jako poslušný králíček šel za ní.
Otevřela dveře.
"Mamí jsem doma a mám návštěvu"
"Broučku proč si nic neřekla"¨
"Volala sem ti"
"Aha, no asi jsem to neslyšela"
"Nevadí"
"Zdržíte se?"
Zeptala se maminka Pauly.
"Nn mami jen se převléknu a jdeme zase ven"
Zářivě se usmála.
"Dobře"
"Markusi počkáme tady na Paulu jo?nahoře by si se nejspíš unudil k smrti"
Usmál se.
"Nechcete pomoct paní?"
"Říkej mi Nikol"
"Dobře tak tedy Nikol nepotřebujete s něčím pomoct?"
"No mohl by jsi mi Markusi asistovat při pečení mufínků co ty na to?"
"Vážně?super s maminkou hrozně rád peču"
"Hm.?"
Všiml si její výrazu.
"Myslím tím svojí, moje matka vlastní cukrárnu takže jí tam vypomáhám"
Dodal s úsměvem.
"Vážně?tak to je skvělé mohl by jsi mi pomáhat co ty na to?"
"Promiňte nechápu"
"No když sem přijdete s Paulou tak byste mi mohli pomoci něco upéci já totiž jsem šéfkuchařka jedné cukrárny"
"Vážně?"
"Jistě"
"No já nevím"
"Co nevíš Markusi?"
Zeptala se z úzkostí v hlase.
"No dnes jsem potkal Paulu poprvé takže nevím,jestli se tu ještě někdy objevím"
"Ohh vážně tomu nerozumím"
"Čemu?"
"No Paula si nikoho k sobě ještě nepozvala a když říkám nikoho myslím tím vskutku NIKOHO ani své nejlepší kamarádky ze školy asi tě má ráda v tom případě vítej do rodiny Markusi"
Bylo mu trapně snažil se změnit téma.
"Nedáme se do pečení Nikol?"
"Jistě"
Trefa bingo!
Dali se do pečení.
Mezitím si Paula vybírala oblečení.
"Krátké černé přiléhavé tričko?ne to není ono ,nadýchané šaty?ne to taky ne,červená blůza ? taky ne.
"Mám to"
Vykřikla.
"Holčičko si v pořádku?"
"Jistě mami"
Nevěděla kam půjdou a tak si oblékla něco neformálního a né příliš výstředního.
Bílé tílko přes které mělo černé tričko ,které obepínala bílá mikina v černém kabátku s bílím páskem ,modrými džínsy a černými kozačkami.Namalovala si pusu světle růžovou rtěnkou ,oči přejela řasenkou, vzala si kabelku do které naházela: zrcátko, rtěnku, řasenku, peněženku a další šminky a podrobnosti jako žvejky atd.Vlasy si nechala rozpuštěné jen si na ně nasadila bílou ponožku ofinu nechala odhalenou.Jukla na sebe do zrcadla.
"Vau"
Vyšlo jí z úst.
"Už jdu"
Křikla a seběhla ze schodů.Jakmile doběhla dolů zatajila dech.Markus seděl s její maminkou u stolu povídali si a jedli mufínky nejspíše čerstvé.
"Ahoyky holčiččko"
Markus zvedl oči od mufínku který právě držel v ruce.
"Paulo si to ty?"
Zeptal se.
"Kdo jiný Markusi?"
"No já jen že vypadáš jako modelka a to jdeme jen na zmrsku"
"Acha promiň nevěděla jsem co si vzít na sebe ae myslím že je to lepší než jsem měla ve škole"
"To máš pravdu to je"
Zavzpomínal.
Vešel do budovy a hledal v mapě školy učebnu matematiky byl tak zaneprázdněn že si ani nevšiml že se před ním objevila dívka která vyšla ze záchodu.Vrazili do sebe.
""Pro….. promiň já nechtěl"
Vykoktal.
"To je v pořádku"
Vypravila ze sebe jen.
Podíval se na ní.
Krátké červené upnuté tílko které odhalovalo opálené bříško.Měla krátkou sukni sahala jí téměř nad kolena k tomu bílé návleky a červené lodičky.
"Nána hloupá a ke všemu slepá" pomyslil si.
Když odcházela slyšel jen klapyty, klapyty ,klapyty, klap.
"Můžeme jít?"
"Jo jistě"
Chytla ho za ruku a šli.
Vyšli na ulici, ochladilo se, ae tím jak se drželi jim bylo nádherné teploučko.Došli do nejbližší kavárny koupily si zmrsku a…
"Ahoyky Paulinko ukazuješ nováčkovi město?"
Paula se otočila za hlasem který na ní promluvil.
Byla to Stina.
"Co je ti do toho? A jinak máš pravdu ukazuju mu město"
"Já ae myslela že učitel říkal jen ve škole"
Zachichotala se.
"Vážně?já myslela když bude mít nějaký problém nebo když bude potřebovat radu no a nevěděl kde je tady nejlepší kavárna tak jsem mu jí ukázala"
"Pche ae stejně…"
"Ae stejně co?"
"Vypadá to pošahaně jen se na sebe koukněte,ty vypadáš k světu no aspoň dneska a on jako kdyby tu byl nový"
Aniž by udělala Paula to co Stina řekla začala se smát.
"Čemu se směješ?"
Vyštěkla na ní Stina.
"Jestli to náhodou nebude Stino tím že on je tu vážně nový"
"Cože?"
"No dneska se přistěhoval"
"Hm"
"A víš jak si řikala ať se podívám na sebe a na Markuse?"
"JO"
"Tak se podívej na sebe a na Ninu"
"A CO JAKO?"
"Ani jedna z vás neumí platit"
"Cože?jak to víš jak si na to přišla?"
"To je snadný chodíte do této kavárny stejně jako já, a já si sedám hned k pokladnám takže mi nic neujde posledně jste dali číšníkovi o 150 korun méně a minulé úterý zase o 100 víc.Vy jste odešli a já jen slyšela."Kámo ta holka musí být v balíku dala mi dýško 100 korun"A pak jsem slyšela jen smích"
"To mu nevěřím"
"Sejdi kliďánko zeptat ať máš důkazy"
Štěkla a škodolibě se usmála.
Stina si jen něco zamumlala a odešla.
V kavárně byli s Markusem něco přes hodinku pak se rozloučili a odešli.
"Markusi?"
Zavolala na něj když odcházel.
Otočil se.
Doběhla k němu.
"Děkuji za krásný večer"
Políbila jej na tvář a utíkala krajinou do domu.
On tam zůstal stát jako opařený.Pak se usmál dal ruce za hlavu a odešel.
Po pár dnech se spolu zase sešli.Jediné co nevěděki že je Stina s Ninou sledují.
Stina měla na Markuse zálusk. A tak si vymýšlela lest aby se Markus s Paulou pohádali.A ona aby jí ho klofla.
"Připravená Nino?"
"No já nevím Stino"
"Ticho,plán je jasný jen ho nepokaž"
"Za pár minut přijde Markus"
"Jak to víš?"
"Mám uši a oči"
"Aha"
Markus přichází s pugétem rudých růží pro Paulu.
"Až uvidíš Paulu strč do mě"
Sykne Stina na Ninu.
"Už jde"
"Tak na co čekáš!"
Nina strčila do Stiny ta se na kolečkových bruslích rozjela raketovou rychlostí vrazila do Markuse a oba upadli.
Stina zaslechla Pauliin povzdech.
"Markusi si v pořádku?"
Zeptala se Paula která celé divadélko viděla.
"Jo ale pomoc mi"
"Teď nebo nikdy
Stina se naklonila tak aby měla svůj obličej před obličejem Markuse.
Políbila ho.
Zvedla se.
"Jé to si Markusi přinesl mě?to si nemusel ae děkuji"
A s tím mu z ruky vzala pugét růží, políbila ho a odešla se smíchem pryč.
"Markusi?!"
Zeptala se na oko naštvaně Paula.
"Vím co si myslíš ae není to tak přiřítila se na bruslích a vrazila do mne a pak mne no však víš"
Zčervenal.
Stina s Ninou všechno pozorovaly a napjatě poslouchaly.
"Paulo"
Zašeptal téměř neslyšně Markus.
"Co je?"
"Křič na mě"
"Ae proč?"
"Myslím že v tom má prsty Stina s Ninou"
"Tak fajn ae to co uslyšíš si neber osobně"
"Jistě"
"Markusi ty sobče jak si mi to mohl udělat? já jsem ti věřila myslela jsem že mě máš rád!"
"Měl jsem než jsem potkal Stinu,podívej se na sebe vy dvě se sobě nemůžete rovnat vypadáš celkem hezky to jo ae jak mluvíš chodíš to je děs ona vypadá božsky jako královna cokoliv udělá je svůdné ae u tebe to vypadá jako by ses prodívala jako by ses sama lidem nabízela"
"Už je můj"
Vypískla Stina.
Paula se zasmála.
"To si nemyslím"
Řekla Nina.
"Cože?"
"Jen se podívej"
A ukázala na dva lidi na Paulu s Markusem jak se líbají.
"To nechápu"
Stina se rozzuřila a vyběhla na ulici a strčila do Pauly která upadla na zem.
"Jak to?Vždyť jste se hádali viděla jsem a slyšela jsme to"
"To byla jen finta ledová královno"
Mezitím co to Markus říkal pomáhal Paule na nohy.
"Finta?na koho?"
"Na tebe Stino"
Řekla Paula přiškrceným hlasem.
"Věděla jsem že se ti Markus líbí a budeš se nás snažit rozeštvat a tak jsme nalíčili pastičku a ty jsi se parádně chytila jako zlatá rybka na udičku"
"To není možný"
"Ae je teď sis bal saky paky a vypadni!"
Zakřičela na Stinu Paula.
Mezitím Markus vyrval Stině z ruky růže.
"Nemyslím že ti patří"
"Pche"
Hodila vlasy a odešla.
"Na miláčku"
Markus natáhl ruku s růžemi a podal je Paule.
"Myslím že ti patří"
"No to si piš že jo"
olíbili se.Byl to dlouhý a neskutečný polibek. Na chvilku přestali ae jen proto aby se nadechli a mohli pokračovat.
Paula na chvilku přestala a začala se smát.
"Co je tak k smíchu?"
"Třeba to jak jsme vyběhli se Stinou a nebo že se líbám s klukem o kterým nic nevím."
"A vadí to?"
"Právě naopak je to děsně vzrušující"
"U mě to platí taky můžu mít otázku?"
"Jakou"
"Nejsi vdaná?"
"Ne"
"Nejsi ženatý?"
"Ne"
"V tom případě kde jsme to skončili?"

rEZAVÁ lÁSKA

17. června 2009 v 17:44 | Pitrísek |  povídky
REZAVÁ LÁSKA

Paní klíčenka už byla delší dobu na skládce. ,, Ach sem tu tak sama"pronesla. Jakmile to dořekla, přijelo popelářské auto. Když vysypávalo odpad vypadlo něco blýskavého. ,,Zase harampádí a nic pro mne" povzdechla si. ,, Fuj to je smrad příště si beru jiný taxík "
,, Co to? je tu někdo ?" ,,Nejspíš jo!" pronesl nakvašený hlas, jakmile se vyhrabal ze smetí. ,,Ty jsi" větu nedokončila tak to za ní dořekl ,,Klíč" ,,Já jsem klíčenka, paní klíčenka " ,, Co tu děláš?" zeptala se zvědavě. A tak klíč spustil, jak chtěl jet k zámečníkovi aby mu přetřel rezavou barvu která z něj už opadávala za nějakou hezkou, blýskavou barvu , jak stál vedle popelnice , jak ho nešťastnou náhodou hodil popelář do auta. ,, Ze začátku to bylo celkem příjemné ale jakmile začalo přibývat více a více odpadků tak jsem se málem utopil, ještě že jsem chodil na lekce plavání" To je hrozné !" vydechla klíčenka. ,, A pak mě tu vyložily a tak sem se tu ocitl "
Během vyprávění si nevšimly že přijelo další popelářské auto, které zrovna vykládalo smetí zrovna na místo kde byly ti dva. Hltala každé jeho slovo a tak si nevšimla že na ní padají odpadky. Ale on ono uvědomil si že jí nestihne varovat. Utekl. Nechal jí samotnou. Smetí jí zasypalo. Už jí nikdy neuvidí. Druhý den bezdomovec , který si hledal nějaké jídlo našel klí č. Tmavý a zlomený. Byla to ona. Klíčenka. On se to nikdy nedoví spáchal sebevraždu. A to tak že se nechal roztavit.

nastal den čertů

17. června 2009 v 17:43 | Pitrísek |  povídky
nastal den čertů

Nastal den čertů. Když tento den nastane všechny děti se mají radovat,
ale bylo tu jedno které tento den nenávidělo z celého srdce. Byla to holčička jménem Gwenthy. Její rodiče 5.prosince minulý rok zemřeli při autonehodě. Bydlela v dětském domově
a když viděla jak se dětí těší že přídou čerti a jak si nacvičují písně a básničku. Nechápala
proč se děti radují vždyť jí v tento den vzal rodiče, a tak se rozbrečela. Mezitím v nebi. Jako každý rok se čerti i andělé připravovali. Čekali pouze na příchod mikuláše aby mohli vyrazit. Jen jeden jediný andílek seděl tiše na mráčku a pozoroval ten ruch kolem sebe. Nemohl jít s ostatními
protože byl ještě malí. Když konečně přišel mikuláš všichni utichly. Rozhlédl se po všech přítomných a pohled mu sapdl na malého andílka na mráčku.,, Tento rok je stejný jako každý jiný ale i tak se
snažme ze sebe vydat vše, běžte!" prohlásil mikuláš. Vy nejdete?"otázal se jeden z čertů?,, Jdu jen si něco vyřídím" Jakmile čerti i andělé odešly vydal se mikuláš za andílkem.,, Proč nemůžu jít s nimi?" zeptal se když už stál před ním mikuláš.
,,Byl bych moc rád kdybys mohl také jít ale si ze všech nejmladší a nikdo tě nechtěl hlídat já tě nemůžu pustit samotného na to si moc…. ,,Malý" ,,Ano je mi líto můžeš jít příští rok" snažil se ho utěšit. ,,Ale já chci jít dnes!",,Je mi líto"řekl mikuláš a vydal se za ostatními. Andílek se zamračil ale náhle uslyšel jak někdo pláče. Rozhlédl se kolem sebe ale nikoho neviděl. Zavřel oči. Jakmile je zavřel uviděl malou holčičku jak brečí netušil že je to Gwenthy a ona že jí někdo pozoruje. I přes zákaz se andílek vydal na zem vyhledat
holčičku kterou slyšel. Její nářek ho dovedl až k dětskému domovu. Vzhlédl k jednomu z oken spatřil jí. Malou Gwenthy. Jakmile jí uviděl, uslyšel cinkání zvonečků dusot kopýtek. Blížili se jeho přátelé z nebes. Propašoval se do průvodu a s nimi vešel do dětského domova. Čerti z anděly postupně obcházely každý pokoj jen jeden byl zabedněný. Byl to pokoj Gwenthy.,, Blll pusť nás dál a řekni básničku" ,,Ne nepustím
běžte pryč!" ,, Tak jdeme do jiného pokoje"prohlásil jeden z čertů. A tak se hlouček dal opět do pohybu. Jen malý andílek se zastavil. Zaklepal.,,Kdo je to?"zeptala se holčička.
,, Prosím pusť mne dovnitř" řekl andílek tím nesmutnějším tonem jakým dovedl. Holčička se zvedla ze židle a šla otevřít dveře. Užasla
když před sebou spatřila andílka ale zároveň se i zamračila.,,Co tu chceš?" ,,Slyšel sem tě jak pláčeš , a tak sem za tebou přišel, i když tu nemám co dělat. Sem moc mladý na to abych mohl chodit sám strašit" ,,Běž pryč"!,,Ale no tak řekni mi co se stalo bude ti lépe",,Mí rodiče v tento den minulý rok zemřeli a můžete za to vy vaší chybou zemřeli, kdyby se tento den neslavil tak by stále žili a já bych tu nemusela být!",,Ale proč si myslíš že je to naše chyba?",,Protože v ten den zemřeli asi viděli nějakého čerta lekli se a tatínek dal smyk" ,,Tak to není",, Jak to můžeš vědět?" ,,Uvidíš jen mě chytni za ruku"Gwenthy nechtěla ale její zvědavost byla silnější chytila andílka za ruku.Najednou uviděla auto svých rodičů jak jede po silnici.Slyšela jak její maminka říká tatínkovy že by se měli rozvést.Tatínek najel na kámen.Auto nad skočilo
.Dal smyk a nabourali. Víc toho už Gwenthy
neviděla
protože jí andílek pustil. Brečela ale ve slzách se zeptala.,,Takže to bylo protože se rodiče chtěli rozvést?",,Ne, bylo to kvůli malému kamínku najeli na něj a dali smyk",,Aha v tom případě se omlouvám".,,Nemusíš ale už musim jít",,Dobře a počkej"Gwenthy se rozeběla ke stolu a ze šuplíku vytáhla fotku . ,,Na"a podalal mu jí.,,To jsi ty a tvá rodina nemohu si to vzít je to přece tvá vzpomínka"Gwenthy však namítla ,,Prosím vem si jí navždy budou mít vzpomínku v mém srdci chci aby si i ty měl na mě vzpomínku",,Tak dobře a děkuju" řekl andílek.,,A můžu se tě na něco zeptat?",,Ano",,Já myslela že andělé sou jen holky"zeptala se,,To ano původně jsem měl být čert ale vzhledem k tomu že jsme nejmladší tak vypadám jak holka a tak jsem převlečený za andílka paruku jsem si zapomněl jinak bych měl dlouhé kudrnaté zlatavé vlasy"odpověděl.,,Děkuju a budu se těšit na příští rok",,Já taky"A od tebe doby se Gwenthy těší na každý rok na 5.prosince.

prázdniny

17. června 2009 v 17:42 | Pitrísek |  povídky

Prázdniny
Tak jako každý rok jsem jela na dvou měsíční dovolenou k babičce.Myslela jsem si že to bude otrava.Ráno vstát připravit na snídani a nudit se celý zbytek dne a po celý zbytek týdnů strávených u babičky. Takže z toho vyplývá že do školy půjdu a žádné nové a hezké zážitky mít nebudu. Budu sedět tiše v koutě a poslouchala napínavé vyprávění svých spolužáků ,a když se mě zeptají na mé zážitky tak budu mlčet nic jiného mi nezbývá nebudu jim přece říkat o o tom jak jsme babičce vyměňovala zubní protézu atd.To radši nebudu rozebírat.Do baťohu jsem si dala i pár svých oblíbených věcí pro případ že bych někoho potkala i když šance je mizivá. Měla jsem ještě chvilku čas a tak jsem si pustila písničky a zpívala na celý dům, hlas jsem měla dobrý ale mé mamince se to nezdálo jakmile jsem začala hned přiběhla a s křikla mě ať si místo krákorání raději připravím svačinu a optala se jestli mám již přichystané věci.Přestala jsem zpívat ale začala jsem si pobrukovat jednu nádhernou písničku.Pomalu jsme se doplazila do kuchyně otevřela ledničku a vytáhla zní svačinu kterou mi přichystala maminka.Do obsahu jsme se nedívala protože ve vlaku zásadně nikdy nesvačím i když dneska asi udělám vy jímku mám obrovský hlad.Asi to bude tím že jsme nesnídala.Vyběhla jsem ke dveřím a doběhla na nádraží koupila si jízdenku a než jsme stihla nastoupit do vlaku vrazila jsem do nějakého mládence ani jsem se na něj nepodívala omluvila se a rychle nastoupila.Chvíli jsme hledala nějaké místo kde bych mohla být sama nikým nerušena asi po půl hodině jsem našla vhodné místo.Otevřela jsme dveře do kupé ,otevřela batoh vytáhla z něj knihu. Položila jsem ji na stůl a batoh uložila na poličku nad místem kde jsem seděla.Začetla jsem se natolik že jsem si ani nevšimla že někdo otevřel dveře a vstoupil do kupé.Všimla jsme si když na mne promluvil.
"Ahoy mohu se tu posadit?"
Lekla jsem se.Ani jsme se na něj nepodívala a chladně jsem odpověděla."Víš chtěla bych být sama promiň"
V té chvíli přišel revizor."Lístky prosím"
Vyndala jsme svůj lístek s kapsy a podala jej.
Cvakl ho.Nyní čekal již na chlapce který před chvilkou přišel.
"Omlouvám se nejspíš jsme ho musel ztratit."
"Je mi líto ale budete muset zaplatit pokutu."
Nevím co se stalo ae asi mi srdcem projelo slitování vzpomněla jsem si že jsme si koupila dva lístky ,protože všechno zapomínám tak jsme si raději pořídila rezervu. Vstala jsme sundala batoh a z přední kapsy jsem vytáhla druhý lístek.
"Mladý muži máte tedy lístek nebo ne?"Optal se již netrpělivě revizor.
"ne,nemám"
"Tak to poj´dte prosím za mnou" revizor rukou naznačil aby šel za ním natož já jsme vstala a podala lístek revizorovi.
"Vy jste mi ale lístek dávala"
"Já vím ale to není za mne ale za něj"

a ukázala jsem na chlapce.Revizor vzal lístek cvakl ho otočil se a uprostřed dveří pronesl
" Měl jste štěstí pane poděkujte této mladé paní buďte ji vděční kdyby nebylo jí platil byste nejspíše pokutu.
Po dokončení věty se otočil a odešel.Sedla jsme si zpět namísto vzala knihu a opět si začala číst.Během čtení jsem mládence projela rentgenovým zrakem je mi 16 a on vypadala tak na 18-19 let.Všimla jsem si že má zelenomodré oči v kterých plají plamínky.Měl hnědé havraní vlasy ostříhaného na ježka.Měl na sobě volné kalhoty s černým trikem a džínovou bundou.Teprve teď jsme si všimla jak mě přitahuje.Nechápu jak jsem si ho nemohla nevšimnout.
"Už vím"vykřikla jsem aniž bych si to uvědomila.
"Co víte?" Tázal se mě hned.
Zčervenala jsem :to je on to je ten do kterého jsem vrazila na nástupišti.Pomyslila jsem si.
"Promiň ani jsem se nepředstavila "
"Já jsem Alice."
"Já jsem Benjamín."
"Moc krát ti děkuji že jsi mu dala lístek.Musela jsi ho mít na něco jiného."
"Nic si z toho nedělej jsem zapomětlivá včera jsem si koupila lístek raději s předstihem a dnes jsme na to zapomněla."
"Aha takže v tom případě děkuji tvé zapomínavosti"
Usmála jsem se.
"Máš hezký úsměv"
Zčervenala jsem.
A abych odvedla pozornost zeptala jsem se.
" Kam máš namířeno?"
"K dědovi na prázdniny na dva měsíce pche to bude nuda a ty?"
"Já jedu k babičce na dva měsíce na prázdniny"
"Tak to máme o nudu postaráno"
"To máš pravdu"
"Proč se celou dobu usmíváš?"
"Usmívám?"
"Ano usmíváš"
a usmál se taky.Všimla jsem si že měl pravdu.Celou dobu jsem se usmívala bylo to kvůli němu ale musela jsem najít nějakou výmluvu nebudu mi říkat že jsem se do něj za láskovala ve vlaku a při tom je to nejspíš poprvé a naposledy co se vidíme.
"No to víš trénuju úsměvy na babičku aby když se na mě podívá tak bych se usmála aby si myslela že se skvěle bavím i když se budu smrtelně nudit"
"To je dobré to taky zkusím"A ihned se usmál.Usmál se až tak že mi najednou bylo teplo u srdce.

Projeli jsme spousty zástavek a na té další od této vystoupil chvilku potom jsem vystoupila já.
Vlak zastavil já vystoupila všude byli mladí lidé a najedou babičku zakřičela na celé nádraží.
"Alice drahoušku kde jsi?" Všichni kolem mě se začali smát a něco si šuškat.Běžela jsem za zdrojem hlasu chytla babičku za ruku a pospíchala s ní k ní domů.

V polovině cesty jsme se však museli zastavit protože babička už nemohla není nejmladší.
"Kam pak tak pospícháš děvče?"
"To víš babi mám žízeň"
"No tak to mužem jít koupit něco do krámu"
"Ne babi čaj který děláš ty tady určitě nikdo neumí"
"No to máš pravdu". "V tom případě spěchejme."
Tentokrát to byla babička co běžela jakmile jsme doběhly k ní do domu všimla jsem si že se změnil od doby co jsme tu byla naposledy.Šedivé záclony vystřídaly záclony červené,místo obrazů z vázami tu byli obrazy s ovocem se zvířaty,
Babička si všimla mého výrazu.
"No to víš děvenko musela jsem se na tvůj příjezd řádně připravit, chtěla jsem abys tu byla jako doma tak si odlož věci a pojď se mnou ukážu ti tvůj pokoj."

A jak řekla tak jsem udělala.Položila jsem si batoh na židli,sundala kabát,který jsem později pověsila na věšák a pomalu jsem šla po schodech nahoru zjistit jaké změny se staly tam. Naštěstí bylo vše stejné jen místo polorozpadlé postele
tu byla opravdu obrovská postel a místo pár skříněk tu byl pracovní stůl s počítačem a skřínky které vypadali jako by je právě přivezli.Netušila jsme jak blízko jsem pravdy.

"Alice pojď prosím dolů"
Zavolala babička a tak jsem seběhla po schodech jak nejrychleji to šlo.
"Ano babi volala jsi mě?"
Zeptala jsem se poslušně.
"Víš už jsem stará ale ne zas tak moc a v době když jsi tu nebyla jsem potkala muže ve kterém jsem našla zalíbení a má syna."
"Kde jste se potkali?"ptala jsem se.
V práci,pracujeme spolu"
"Ty chodíš do práce?"
Zeptala jsme se s překvapením.
"No jistě jak si myslíš že platím nájem, elektriku, pojistku atd. myslíš že mi na to někdo přispívá.?"
"Nezlob se na mě myslela jsem totiž že už jsi v důchodu"
"Jsem sice stará ale ne natolik abych nemohla chodit do práce"
"Promiň nechtěla jsem"smutně jsem se na babičku podívala.
"To nic ale na to abych jezdila na kole a dalších věcech s koly tak na to jsem vážně stará"
Zasmáli jsme se.
Ještě chvilku jsme si povídali s babičkou o tom jak byla mladá , o tom jak její zatím její kamarád vypadá. Babička byla unavená a šla si lehnout a já jsem šla omrknou město ve kterém jsem byla naposled minulý rok.Z věšáku jsme si vzala bundu,obula boty,nasadila čepice a potichounku zavřela dveře abych babičku nezbudila, když jde zítra do práce.Procházela jsem se ulicí kde bylo v 17 hodin na můj vkus málo lidí.Vždy´t není ještě tma a na ulicích skoro nikdo není.To je divné musím se na to pak zeptat babičky. pomyslela jsem si.Měla jsem hlad a tak jsem šla do obchůdku na rohu ulice koupila jsem si hot dog s kečupem.Jakmile jsem ho zaplatila ihned jsem se do něj zakousla jako bych 2 týdny nejedla.Byl vynikající.Musela jsem si pak koupit ještě dva jeden pro sebe a jeden pro babičku.
Během hodiny jsem se vrátila zpět.Babička ještě spala a tak jsem jí dala hot dog do mikrovlnky aby si ho ohřála.Na papír jsme jí napsala a´t neotvírá mikrovlnku a´t pouze nastaví čas na minutu a pak ať si s ní co tam najde.
Nastala 9hodina večerní a já se převlékla do pyžama.
Oblékla jsem si odrbané šedivé tričko s šedivými kraťasy.
Vzala jsem si toaletní taštičku a zašla do koupelny.
Vyčistila jsem si zuby vzala knížku rozsvítila lampičku a zalezla jsem si do postele.
Usnula jsem.
Ráno jsem se probudila v 6:30.
Takhle to bylo celý týden.
S babičkou jsme chodili do zoologické zahrady,na různé výstavy,chodili plavat a další různé věci o kterých jsem myslela že babičky neumí a nemůže udělat.
Po výletu v ZOO jsem byla unavená po příchodu domů jsem sebou švihla do postele.
Pomyslela sem si.
"Tak to přece nebude taková nuda celkem se mi tu začíná líbit"
Usnula jsem.
Probudilo mne až kručení v žaludku.Měla jsem hlad.
Sešla jsem po schodech dolů a z ledničky jsem si vytáhla mléko.Ze skříňky jsem si vytáhla misku a lžičku.
Mléko jsem si nalila do misky a začala snídat.Babička spala a já se nudila a tak jsem si začala prozpěvovat.Vtom přišla babička.
"Vzbudila jsem tě babi?"
"Ne drahoušku zbudil mne telefon."
Teprve teď jsem slyšela drnčení telefonátu.
Babička ho zvedla a já pozorovala její obličej který se náhle začal usmívat.Chvilku si babička s někým povídala a pak zavěsila.
"Kdo to byl?" Vyzvídala jsem.
Víš jak jsem ti říkala o tom muži kterého mám ráda jak má syna?"
"Ano na to si vzpomínám"
"Tak zítra odpoledne přijdou na večeři,byla bys tak hodná a uvařila něco dobrého?já přijdu z práce 5 minut před jejich příchodem a nestihla bych uvařit ano? Zeptala se mne babička."
"Dobře."Souhlasila jsem.

"Zítra přijde návštěva a já ani nevím co budu vařit"povzdechla jsem si.
"Půjdu se podívat do spíže a podle toho co tam najdu tak usoudím co budu vařit"
"Špagety,cibule,olej,mleté maso,bylinky,rajčata,sůl,pepř a petrželka., hm z toho můžu udělat
A jak jsem řekla tak jsem také tak udělala.Nachystané věci jsem opláchla ,oloupala a nakrájela. Postupovala jsem podle receptu.Když jsem měla vše hotové a uvařené.Koukla jsem na hodiny.
"17:55. "Za pět minut přijdou, kde je babička už tu měla být"
"Jsem tady" ozvalo se z předsíně.
Doběhla jsem k ní a pomohla jsem jí vysoukat se z kabátu.
"Hm. Tady to voní" vydechla.
"Pomůžeš mi nandávat?" tázala jsem se.
"Jistě."
Babička si zula boty a šla vytáhnou příbory a talíře. Mezitím jsem vytahovala Špagety z trouby.
"Voní to božsky"
"Děkuju babi"
Během našeho rozhovoru jsem se ozvalo zaťukání na dveře.
Obě jsme se lekli.
"To budou nejspíše oni" řekla babička
"Nejspíš máš pravdu.jdu otevřít"
"Dobře"
Šla jsem pomalu ke dveřím.Otevřela jsem.
"Dobrý večer"
"Dobrý večer" řekl postarší muž. Měl na sobě džíny černou bundu pod kterou se rýsoval černobílí svetr.
"Ty musíš být určitě Alice"
"Ano"
"Babička měla pravdu jsi moc hezká žena."
"Spíše dívka, jestli mohu."
"Hezká dívka" opravil se. "Dovol abych ti představil svého syna."
Jeho syn vystoupil zpoza rohu.
"Tohle …"
"Benjamín" řekla jsme místo něj.
"Jak to víš"
"Víš tati potkali jsme se ve vlaku že Alice?"
"Jistě" a zeširoka jsem se usmála.
On mi úsměv také opětoval.
"Vidím že tady jsou slova zbytečná kde máš babičku?"
"Doprovodím vás tam" pokynula jsem jim aby šli za mnou.
"Babi jsme tu"
"Ahoj Brede"
"Ahoj Lori rád tě vidím"
"Jak se máš?"
"Dobře děkuji za optání a ty?"
""No teď když jsi přišel už lépe" zamračila jsem se na babičku. Babička můj pohled zachytila a řekla.
"No a taky od té doby co je tu se mnou Alice užíváme si spousty legrace že?"
"To máš pravdu dlouho jsem se tak nebavila"
"Brede už si je seznámil?|"
"Ne"
"Proč"
"Oni už se znají"
"Vážně?"
"Ano babi potkali jsme se ve vlaku"
"Alice byla tak hodná a zaplatila za mne lístek musel jsem ho někde zapomenout"
"To je pravda"
"Jé málem bych zapomněl"
A sáhl do kapsy. Vyndal peníze a podal mi je.¨
"To nemusíš"
"Ale jo jen si to vem"
"Víš co nech si to u sebe někdy mi to vynahradíš"
"A co třeba teď? šla by si se mnou na zmrzlinu do kavárny?"
Chvilku jsem přemýšlela a pak kývla na znamení souhlasu.
"Tak dobře vyrážíme"
"Ne tak rychle půjdete zítra už je večer a ještě jsme nevečeřeli a ke všemu mají určitě všude zavřeno"
Musela jsem se usmát.
Vždy moudrá babička.Pomyslila jsem si.
"Máš pravdu babi"
Šli jsme se usadit ke stolu.
Začali jíst.
"Hm. To je vynikají to jste dělala vy Lori?"
"Ne Benji, to vařila má vnučka."
"Alice?"
"Ano"
Podíval se na mě a úsměv se mu rozzářil.
"Ano babička má pravdu, jestli vám nechutná omlouvám se nic jiného mě nenapadlo jestli se příště opět zastavíte tak udělám něco lepšího"
Omluvně jsem se usmála.
"Ba naopak je to vynikající ,nikdy jsem nic takového nejedl a jestli říkáš že příště uvaříš něco o hodně lepšího tak už se nemůžu dočkat tedy pokud půjde něco lepšího uvařit než je toto"
Děkovně a omluvně se usmál.
Uplynulo několik hodin od jejich příchodu.
"Už je pozdě myslím že bychom už měli jít"
"Máš pravdu dědo, uvidíme se později Alice?"
"Určitě co třeba zítra?"
Koukla jsem se na babičku jestli přikývne na souhlas a ona přikývla.
Pohled mu neutekl.
"Tak fajn"
Šla jsem je doprovodit ke dveřím.
"Dědo hned tě doběhnu ano?"¨
"Dobře, ale neloudej se"
"Zajisté"
Koukla jsem se na něj.
"Něco jsi zapomněl?"
Otázala jsem se hloupě.
Podíval se na mne těmi svými zelenomodrýma očima plné něhy a pochopení.
Náhle uchopil můj obličej oběma rukama a přiblížil se ke mně,jeho vůně mi zamotala hlavu myslela jsem že omdlím.
Celá jsem zrudla. Chce mě snad políbit?
"Tak někdy jindy"
Prohlásil tajemně.
Podíval se na mne.
"Jsi v pořádku?"
"Je mi jen trochu na omdlení"
"Ze mě?"Usmál se.
"To taky a také z tvé vůně"
"Já to ale myslel z legrace"
"Nevtipkuju"
"Omlouvám se"
"Děda na tebe čeká"
"Máš pravdu"
Běžel za dědou.
Zavřela jsem dveře.Udělala jsem pár kroků. A pak se ozvalo.
Ťuk , ťuk .
"Kdo to může být"Řekla jsme potichu.
Otočila jsem se šla jsem pomalu ke dveřím.
Otevřela jsem.
Byl to Benjamín dal mi pusu a utekl. Zčervenala jsem. Chvíli jsem stála jako opařená.
"Ali kde si?"
"Tady babi"
Běžela jsem,a vyběhla schody a zaběhla jsem do koupelny.
Koukla jsem do zrcadla.Byla jsem rudá jak rak pojídající rudé rajče na spáleném slunci.
"Alice poj´d prosím na chvilku dolů."
"Jistě"
Rychle jsem si opláchla obličej.Utřela jej ručníkem a seběhla dolů po schodech.
"Ano potřebuješ něco?"
"Všimla jsem si jak po tobě Benjamín pokukuje."
"Babi nedělej si legraci"
"Kdo říká že si jí dělám?"
" A neděláš si ji snad?"
"Ne vnučko věř mi celou večeři po tobě koukal."
"A?"
"Má tě rád co pak sis toho nevšimla?"
"Nejspíš ne"

Uplynulo několik týdnů a babička mi jeden den řekla že přijde opět BB.
"BB babi?"
"Benjamín s Bredem."vysvětlila ihned.
"Aha tak fajn.
Začala jsem se usmívat.
"Směješ,usmíváš se, máš ho ráda že jo?"
"Možná trošku"
"Alice nelži"
"Tak dobře trošku jo"
"Alice!"
"Fajn mám ho ráda hodně"
Zčervenala jsem.
"Drahoušku za to se nestyd láska je krásná věc užívej si jí dokud máš čas"
Nastal den kdy měli přijít uvařila jsem omeletovou pizzu tu kterou má bred i ben rádi.
Přišel pouze Bred.
"Kde je Benjamín?"
"Alice je mi líto ale nemohl dnes přijít prý něco má"
"Aha, babi půjdu ven ano?"
"Dobře"Smutně se na mě usmála.
Oblékla jsem se a vyrazila.Uplynulo několik dní několik nocí co k nám chodil Bred a to sám.
Nastali dva dny před odjezdem domů.Před koncem prázdnin.Uplynul měsíc co jsem ho neviděla.¨
"Ali za dva dny jedeš domů co kdybychom se dnes vypravili na koupaliště?venku je tak krásně"
Usmála se na mě.
"Tak dobře" řekla jsem smutně.
Šla jsem do pokoje převlékla se do plavek.
Vzala si khaky sukni,bílé triko přes které jsem si natáhla světle žluté krátké triko s odnímatelnými rukávy.
Nasadila jsem si kšiltovku a sešla ze schodů.
"jsem připravena vyrazíme?"
"Jistě "
A vyšli jsme .
Po pár minutách jsme došli na koupaliště.
"Všichni na tebe koukají jak to děláš?"
"To je mi fuk"
Babička našla místo ve stínu.
Omlouvám se ale nemůžu být dlouho na sluníčku"
"To nevadí babi"

Po pár minutách jsem uslyšela tak známý hlas.
"Ali jdeš do vody?"
Pomalu jsem vzhlédla byl to on.Benjamín.
Náhle jako kdyby se mi vrátila radost ze života.
"Jistě., ale kde si byl"
"V nemocnici"
"Co se stalo?"
"Běžel sem k tobě jestli jdeš se mnou na zmrsku za ten lístek ve vlaku a srazilo mne auto.Byl jsem tam pár dní ale nesměl jsem pak měsíc chodit měl jsem totiž zlomená 3 žebra vykloubenou a zlomenou na 2 místech nohu a předloktí"
"Proč si nezavolal?"
"Nemám tvé telefonní číslo"
"Mohl si říct dědovi řekla bych mu to"
"No a o to šlo ne?nechtěl jsem aby si řek o tvoje číslo děda, chtěl jsem to udělat sám"
"Tak chceš ho?"
"Jistě"
Nadiktovala jsem mu moje číslo.
"Jdeš se tedy koupat?"
"Ovšem,ale vydrž chvilku"
"Oki jdu napřed"
Vstal a šel.

Otočila jsem se na babičku.
"Babi tys nevíš o tom náhodou něco?"
"No vím"
"Proč si mi to neřekla!"
"Dozvěděla jsem se to před pár dny nechtěla jsem ti to říct, myslíš že jsem neviděla jak se tváříš jak si smutná kdybych ti řekla co se stalo nejspíš by si se zhroutila"
"……"
"Je mi to líto měla jsem ti to říct"
"To je v pořádku babi"
"Copak ty se na mě nezlobíš?"
"Ne babi myslela jsi na mé dobro mockrát ti děkuji díky tobě sem si užila parádní prázdniny"
"To už stačí"
"Co?"
"No myslím že na tebe někdo čeká"
Otočila jsem se,koukal na mne a volal na mne ať jdu za ním.
"Máš pravdu"
Vstala jsem a šla.
Od té doby jsme se scházely když jsem přijela na prázdniny.
Slíbili sme si že se budeme scházet vždy když přijedu až do naši sm

pRÁZDNINY, ZRADA A LÁSKA

17. června 2009 v 17:41 | Pitrísek |  povídky

pRÁZDNINY,ZRADA A LÁSKA


"Je TO TADY"j

"Máš pravdu"
"Dneska večer konečně jedeme k moři na jarní prázdniny jupí."
"Se divím že tě pustili"
"To já taky Katarino"
"Hele Melánie dneska pojedeme autobusem a zítra už se budeme čvachtat."
"Katarino nezapomeň že za 6 hodin odjíždíme musíme si zabalit."
"A víš co to Mel znamená?"
"Ne"
"Že budu mít čas jít ještě na nákupy"
"Ty si blázen za chvilku pojedeme a ty myslíš jen na nákupy"Musela jsem se usmát.
"No co čím víc hadříků tím víc kluků na balím"
"Nechápu tě"
"Já tebe taky nechápu poznáš kluka a když ho miluješ chodíš s ním když ne jste kamarádi nebo má hold smůlu."
"Omlouvám se ale já věřím na lásku ty si přesný opak mne jen s nimi flirtuješ i když k nim nic necítíš"
"A proto jsme asi nejlepší kamarádky"
"To máš pravdu Katarino"
Rozloučili jsme se s tím že se ve tři čtvrtě na 6 sejdeme na nádraží.Šla jsem domů vytáhla si kufr.Vyndala jsem si ze skříně oblečení a rozmýšlela si co si vezmu s sebou.Podívala jsem se na předpověď má být až 27 stupňů.
Nakonec jsem si vzala desatero džínů ,čtvery tří čtvrťáky, tři sukně,troje kraťasy,12 triček,5tílek, 1 svetr a 8mikin, čtvery bundy,spodní prádla ponožky,čepici,kšilt,brýle.
Dále jsem si do kufru přibalila opalovací krém,osušky,ručníky,a 5 párů plavek.
"A je to teď se ještě podívat za jak dlouho mi to jede"
Koukla sem na hodinky.
"Za půl hodiny?to nestíhám"
Hodila sem na sebe bundu kšiltovku vzala peněženku zamkla dům a vyrazila jsem.
Doběhla jsem k nejbližší směnárně.
"Mohla by jste mi prosím vyměnit 10 000 korun na Eura?"
"Žádný problém"
Odpověděla paní v brejličkách za sklem.
Na chvilku někam odešla ale za chvilinku přišla zpět i s mou hotovostí.
"Tak tady máte přesně 385 v Eurech"
"Mockrát děkuji"
"Rádo se stalo užijte si to tam"
"Děkuji"
Doběhla jsem na nádraží kde se začala hromadit skupinka lidí.
"Myslím že pojedou také do Itálie,ale kde je Klarineta?"
"Tak lidi pojedeme pojďte si nasedat"
Řekl nejspíš řidič.
"Nejspíš sem si spletla autobus"
Nebyla jsem si však jistá a tak jsem přistoupila ke skupince lidí,kteří stáli kolem.
Přišla jsem ke skupince chlapců a zeptala se jednoho z nich.
"Ahoy jede tento autobus do Itálie?"
Mile jsem se usmála.
"Neotravuj nemám čas"
Vyštěkl na mě ten hoch.
Lekla jsem se a smutně se usmála otočila se a odešla.
Po chvilce ke mně přišel jeden kluk ze skupinky jako ten předešlý.
"Ahoy tento autobus jede do Itálie do Ligňána, moc se omlouvám za mého kamaráda rozešla se s ním jeho holka a myslel jsi že s ním chceš flirtovat a že jsi však víš co."
"Mockrát děkuji"
Mile jsem se usmála.
"Jsem David a ty?"
Natáhl ke mne ruku.
"Jsem Melánie těší mne"
Natáhla jsem k němu také ruku.
"Tak co?"
"Co,co?"
"No jestli jedeš také do Itálie"
"Jedu ,ale ještě si nejsem jistá"
"Jedeš ale nejsi si jistá?to mi vysvětli"
"No se mnou jede kamarádka ale ještě sem jí neviděla"
"A není to tamhle ta"
Ukázal na dívku která se bavila s jeho přáteli.
"Katarino"
Zvolala jsem.
Dívka se otočila.
"Melánie kde jsi celou dobu už se pojedeme"
"Mockrát děkuju"
"Nechci ti nic říkat ale ona teprve teď přišla"
"Já vím"
"Tak proč tě buzeruje?"
"No ona už je zkrátka taková"
"A to ti to nevadí?"
"Když si zvykneš tak ne"
Usmála jsem se.
"Nasedat odjíždíme"
Zvolal opět řidič.
Běžela jsem ke Katerině a sedli sme si přes uličku od kluků.
"Kde si byla?"
Zeptala jsem se.
"S Patrikem"
"To je kdo?
"Ten v té černé mikině"
Koukla jsem se vedle do uličky.
Byl to ten co mi řekl ať ho neotravuju.
"Znáš ho vůbec?"
"Ne ale co je mi po tom, všimla jsem si že jsi si také povídala s jedním z nich"
"Nebyla si tu a tak jsem si myslela jestli jsem si nespletla zastávku , a tak jsem šla za Patrikem jestli by mi neřekl kam jede tento autobus do Itálie a on mi řekl ať neotravuju pak za mnou přišel David a omluvil se za něj a řekl že jsem na správném místě."
Ještě něco říkala ale už sem jí nevnímala usnula jsem.
Vzbudil mne až hlas Davidův.
"Sněhurko vstávej"
Otevřela jsem pomalu oči.
"Ahoy nevím co máš ráda tak jsem ti koupil kapučího a laté"
"Ahoy jé děkuji kde jsou všichni?"
"No teď je pauza tak se šli někteří lidé projít"
"A Klarineta?"
"Šla někam s Filipem"
Odpověděl jeden kluk.
"S Filipem, vždyť před tím byla s Patrikem"
"No ona má kluky jen na hrají žádnému nevěří myslí si že každý je svině"
"A co si myslíš ty?"
"No myslím že má pravdu ale ty jsi vy jímka"
Zčervenala jsem.
"Jsi tak roztomilá
když se červenáš,musím si odskočit počkáš chvilku?"
"Když to stihneš než ti ujede autobus tak jo"
Usmála jsem se.
Úsměv mi opětoval.
Opřela jsem hlavu o polštář a na chvilku jsem se ponořila do země líbezných snů.
Zdálo se mi o tom jak s Klarinetou jdeme na nákupy , pak se koupat do moře,a jak se na plážích opalujeme.
Než jsem se však dostala k bodu že jsem v nových plavkách ve vodě někdo mě chytil za obličej.
Otevřela jsme oči.
Mžourala sem po okolí.
"Davide?"
Zeptala jsem se ospale.
"Nejsem David ale Pššt"
"Kdo si a co chceš?"
"Nedělej že nevíš"
"Co bych měla vědět?"
"Klarineta mě za tebou poslala"
"Proč?"
"Říkala že ti chybí společnost a že mě máš ráda a když tě zabavím(políbím) zaplatí mi"
"To mu nevěřím"
"To je jedno chci si něco koupit takže nedělej fóry"
"Za co ti zaplatí?"
"Když tě políbím"
"To neuděláš!"
"Chceš se vsadit?"
"Ne"
"Škoda vyhrál bych"
Lstivě se usmál.
A Políbil mne.
Celá jsem znehybněla.
Odtáhla jsem se.
"Co si to dovoluješ ani tě neznám!"
"Já tebe taky ne,a to vadí nebo co?"
"Ano!"
"Klarineta mi neřikala že si taková stydlivka"
"Já nejsem jako Klarineta!
Znovu se po mě sápal.
Políbil mne tak tvrdě že jsem se praštila hlavou o něco tvrdého a studeného.
Slyšela jsem jen výkřiky a "Slez zní".
Pak nastalo ticho.
"Jsi v pořádku?"
Pomalu jsem otevřela oči.
Viděla jsem jak se nad mým obličejem sklání David.
"Davide?"
Odtáhla jsem se a chytila se za hlavu.
"Neboj se už je to v pohodě,dostal co proto".
"Co se stalo?"
"No nějaký kluk se tě snažil po…."
"Už nic neříkej vzpomínám si"
"Ae proč?"
"Klarineta vzpomínáš?slíbila mu že mu za to zaplatí"
"A kde je vůbec ted?"
"No sedí místo mě vzadu s kluky"
"Aha"
"Klidně si lehni a spi budeme tam asi tak za dvě hodiny"
"Kde?"
"U moře"
"Super,nebude ti vadit když se o tebe opřu?"
"Nevidím důvod proč by vadilo jen si posluž"
Opřela jsem se o něj.
Usnula jsem.
Když jsem se zbudila byla jsem v nějakém pokoji.
"Kde to jsem?"
"V pokoji, v hotelovém pokoji"
"Klarineto kde jsi byla celou dobu?"
"No s kluky"
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Na co Mel?"
"No co to mělo znamenat v tom autobuse?"
"No jen sem ti chtěla pomoct a tomu klukovy, říkal že mi dá to co chci jen když mu zaplatím"
"Jasně takže si nechtěla pomoct mě ae jen sobě"
Vzala jsem si tašku a odešla s pokoje.
"Kam jdeš?"
"Co je ti po tom?,nebudu v pokoji s někým kdo mě chtěl jen sprostě využít!"
Zakřičela jsem na ní a odešla.
Došla jsem až k výtahu a zmáčkla tlačítko P.
"Mel stalo se něco?"
"AHOY Davide nic se nestalo neboj se"
"Nešla by si se projít po pláži?"
"Jistě"
Došli jsme k pláži.
Já se převlékla do plavek,Davide své měl v pokoji tak šel plavat v kraťasech.
Chvíli jsme plavali na místě pak hráli na babu pod i nad vodou.
Začalo se stmívat .
Spustila se průtrž mračen.
Byli jsme ve vodě kapali na nás dešťové kapky, nechtělo se nám pryč.
Připlavili jsme k sobě.
Vzal můj obličej do rukou a dlouze mne políbil.
Nebránila jsme se nechala jsem se, polibky jsme mu opětovala.
Když se jeden druhého nabažil šli jsme na břeh oblékli jsme se a naše prsty se propletly ruku v ruce jsme se šli v dešti projít po pláži.
Byl to hezký,mokrý,studený a romantický den plný poznání.
Uplynuly již dva týdny s Klarinetou jsem nemluvila nastěhovala jsem se k Davidovy do pokoje, kluci se přestěhovaly ke Klarinetě do pokoje.
Z prázdnin jsem si odvezla svou letní lásku s kterou chodím dodnes ae ztratila jsem svou dlouholetou kamarádku nevyčítám jí že mě chtěla využít je už prostě taková když něco chce dostane to co chce co si zkrátka umane.

karkulka a spider-man

17. června 2009 v 17:38 | Pitrísek |  povídky
Tohle jsme napsala pro sestru.
Karkulka a Spider-Man.

Šla osamělá červená Karkulka lesem.Po cestě k babičce šla přes louku na které byli nádherné květiny váhala jestli by měla zastavit ale nakonec se rozhodla že zastaví.Položila košíček z bábovkou ,koláčky a vínem pro babičku na zem.Sehnula se ke květinám a přičichla si. Ta vůně se jí zalíbila na tolik že pár květin natrhala babičce a dala si je do košíčku.Náhle se z lesa vynořil vlk a zeptal se karkulky."Kam máš namířeno děvče?"" K babičce jmenuji se karkulka kdo jsi? Já jsem...." "PES?" Správně jsem pes.Náhle se z lesa vynořil Spide-Man a do své sítě ubalil vlka. "Proč pak si mu to udělal spído?" PROTOŽE TO KARKULKOO NENÍ PES ALE VLK. "Vlk?" No vlk je něco jako pes jen s tím že vlk tě může sníst ale ted se neboj jsem tu já abych tě ochránil.A tak byla karkulka v bezpečí a bez problému se dostala k babičce kde jí dala košíček s koláči bábovku a květiny natrhané čerstvě na ranní louce.

ANGEL AND DEVIL

17. června 2009 v 17:32 | Pitrísek |  povídky
Andělé a démoni
Příběh se odehrává po smrti hlavní hrdinky Nii. Když ještě žila byla bezhlavě zamilovaná do jednoho chlapce jménem Nathaniel. Zemřel v 17 letech.Přejelo ho auto.Nikdy si jí nevšímal.Nia chtěla být stále s ním i přesto že Nathaniel o její existenci nic netušil.Přála si to tak moc že když zemřel chtěla také zemřít a povedlo se.Po půl roce ve svých 16 letech jí přejelo auto. Věřila totiž že když také zemře bude s Natem trávit veškerý svůj čas. Zemřela. Dostala se do nebe hledala Nathaniela ale nenašla.Později se od ostatních andělů dozvěděla že Nat se stal démonem.Znala o už od školky,nechápala jak je to možné ale stalo se tak.Po pár letech co byla v nebi se dozvěděla , že démoni chtějí zaútočit na nebe.Na anděli. Nia trénovala jako divá, byla plná napětí,očekávání a strachu. Strachu z toho že ho opět spatří .Zdalipak jí pozná a zdalipak ona pozná jeho.Jeho sněhobílé vlasy střižené na ježka,postavu modela,obličej bílý jako křída.
"Jak někdo tak krásný může být tak zlý?"
Pronesla po tichu.Byla tak soustředěná na trénování , že si ani nevšimla že nastal den kdy se blíží termín.Ví to protože jeden jejich anděl je šmíroval bylo to však nebezpečné kdyby ho odhalili na místě by byl mrtev že by ani nestihl zavřít ústa.Kdy se proti sobě postaví zcela odlišné bytosti.Andělé a démoni.Potichu se k ní někdo blížil.Nevšimla si toho,nezpozorovala to.Byl to on.
"Zkus se mě zeptat a já se ti pokusím odpovědět"odpověděl ledově klidný.
"N..a..t…..?"
"Správně a ty si kdo?"
"Stále si na mě nepamatuješ?"
"Hm. Měl bych?"
Rozbrečela se.
"K čemu ty slzy to se tak moc bojíš že přijdeš o svůj život?"Podal jí kapesník.
"Nebojím já…já jen že."
"Že co?"
"Že si na mne nepamatuješ,že nevíš kdo jsem,že neznáš mé jméno,zabila jsem se jen proto aby sis mne nepamatoval?"
"Nechápu"
"Proč bys to měl taky chápat ty nechápeš nic!"Vyštěkla na něj.
"Nevím kdo si ale líbíš se mi ale už se mnou tak prosím nemluv"Pronesl opět ledově chladným hlasem.
Podívala se na něj ještě před chvílí uslzenýma očima.
"Nathanieli"
"Ty víš jak se jmenuju?"
"Ne střelila jsem jen od boku"
Prudce mě přitiskl ke věřím. Byli jsme totiž u mě v pokoji.
"Odpověz odkud mne znáš a to hned než tě zabiji!"
"Dobře ale pusť"
Opatrně jí pustil ale vzápětí jí zakryl ústa rukou a přitiskl si jí k hrudi.
Kdyby nebyl on ten zlý tak by se jí tato chvilka líbila ale nechápala proč se tak chová vzápětí však uslyšela křik.Někdo jí volal.
"Nio,Nio Nio jsi tady?"Křičel nějaký jemný hlas.
Mika?Pomyslela si.Dívka která jí se vším pomáhala,dívka která byla její opora,její nejlepší kamarádka od té doby co zemřela. A stala se andělem.Byla to dívka které se snažila pomáhat všem,dělala vše proto aby byli ostatní šťastní, šťastní jen ona ne.
Pochopila,proč je Nat tak nervózní já bych se cítila také tak kdybych byla v místnosti s více jak jedním démonem.
Jakmile se zabouchly dveře. Nat jí pustil,přehodil přes rameno a utíkala s ní pryč.
"Kam mě to neseš?"
Okřikla se na něj.
"Buď ticho"
Užasla. Byl naštvaný.Musela se usmát.Neviděl to.
Po chvilce spustil.
"Běžíme někam kde nás nebude nikdo rušit"
"Rušit? A předčím?"
"No znáš mé jméno a já chci vědět odkud"
"Aha"
Za pár minut byli na místě.Bylo ošklivé,tmavé a smrdělo. Ráj všech démonů.
"Tak a jsme tu"Pohodlně se uvelebil do křesla.
"Sedni si"
Pokynul jí na židli vedle něj.Podívala se na židli vedle něj.Mokrá ,roztrhaná a špinavá.
Všiml si jejího výrazu.
"Tobě se tu nelíbí?"
"Ty tu bydlíš?"
Usmál se ,ale vzápětí se zamračil.
"Sedni si už konečně!"
Znělo to jako příkaz a tak uposlechla.
"Tobě se tu nelíbí si zvyklá na čisté a krásné věci ale mě to tu tak vyhovuje dal jsem si práci aby to vypadalo tak jak to vidíš teď"
" A kde to vůbec jsme?"
"Na hranici pekla s nebem"
"Hm."
"Ale teď k tématu mluv!"
"No já."
"Nemáš horečku?"
"Proč?"
"Máš rudou barvu obličeje"
Chtěla odvést řeč jinam.
"Nejsou démoni náhodou zlý?"
"To jsou ale když něco potřebujeme tak jsme hodní získáváme si tak sympatie a lidé jsou pak k nám hodní"
"Aha"
"Chápu o co ti jde mluv!"
Zhluboka jsem se nadechla
"Když jsem byla malá měla jsem ráda jednoho kluka chodil se mnou do školky dělal všem holkám samé naschvály,a mě nic jako kdybych neexistovala.Shodou náhod jsem chodila i sním do stejné třídy ve škole tam to tak pokračovalo jako ve školce nic se nezměnilo.Po pár týdnech.Jsem se přistihla jak žárlím na všechny holky které s ním přišli do styku.Zjistila jsem že jsem do něj bezhlavě zamilovaná ale on nic neprojevoval.Půl roku před tím než mi bylo 16 zemřel.Přejelo ho auto.
Koukla se na něj.Upřeně jí pozoroval.Uvědomila jsem si že život bez něj nemá cenu když si mě nevšímal byla jsem ráda že ho aspoň vídám,že ho mohu vidět.A tak jsem se snažila zemřít ,zabít se abych mohla být navždy s ním.Nešlo to chtěla jsem si něco udělat ale hrozně jsme se bála.A pak se stala náhoda.Jeden hloupý krok ukončil vše.Smířila jsem se s tím že budu žít ale pak nic, prázdnota zemřela jsem.A po své smrti jsem se dověděla že ten kluk se stal démonem"
"Kdo to byl,kdo ti tak ublížil,kdo byl tak zlý?"
Zeptal se téměř bez dechu.
Kousla jsme se do rtu.
"Byl jsi to ty"
Rozbrečela jsem se.
"Já?"
Kývla jsem.
"Ty Nathanieli Nate"
Chvilku přemýšlel a pak řekl.
"Nio?"
Kývla jsem.
"Omlouvám se to já jsem si myslel že ty se nezajímáš o mě,kdybych to věděl mohli by jsme oba žít a naše domovy a ani přátelé by nebyli ohroženi"
"Přátelé!"
Postavil se.
"Skoč mi na záda"
"A…."
"Hned dělej nemám na to celý den"
Poslechla jsem doběhli jsme na místo.Nikdo nebojoval.
"KDE JSOU VŠICHNI?"
"Za vámi"
Oba jsme se otočili.

moje slohová práce.

17. června 2009 v 17:28 | Pitrísek |  povídky
A hoyky-lidičky dám sem nějaké své povídky které jsem napsala kdyby se někomu líbili mohla bych napsat nějaké další a přidat je sem jen stačí napsat téma a já se pokusim něco sesmolit.

Procházela jsem se navečer lesem, kde bylo na můj vkus příliš lidí. Místo toho aby se procházeli nebo relaxovali, tak křičeli. Až mě uši z toho bolely. Proto jsem se vydala hledat nějaké tiché místo, kde bych mohla odpočívat. Konečně jsem ho našla. Usadila jsem se pod strom a rozhlédla se po okolí.
Krajina byla lemována skupinkou stromů, stojících v popředí a zasněně se prohlížejí v zrcadle stříbřité hladiny vody. Větve stromů byly husté a sahaly až k výšinám nebes. Chtěly snad dosáhnout na měsíc,kterému ve večerních hodinách dělaly společnost žáby, tančící na leknínech ozářených hvězdami naděje. Líbeznou melodii vytvářeli ptáčci svým roztomilým štěbetáním, orchestr tvořili cvrčci, chrobáci a komáři.
Stín právě dopadal na večerní hladiny, ze které se vynořuje ztrouchnivělý,polorozpadlý most toužící po trošce světla ,jež celou noc nespatřil, a také po opravě. V pozadí se vznáší mlžný opar, chránící krajinu před nájezdy labutí.Čirá hladina je bez nich klidnější a tichá. Ptáčci zpívají zamilované songy zapadajícímu slunci a prosí ho,aby svými paprsky pohladilo ponurou krajinu,smutnou a mračící se. Až jednou bude opraven most,bude se vystavovat na obdiv těm,co si půjdou vyléčit své zlomené srdce, tak jako já. Když zabloudíte a naleznete toto místo,posaďte se a okuste čas klidu.V této krajině je něco magického - přijdete se smutkem na duši a odcházíte s pocitem štěstí,radosti a pohody.
Vstávám a odcházím.Další den se vracím na to místo, ale krajina s mostem a stromy už tam není.Byl to snad sen?Kdo ví.
moje slohová práce
zdroj obrázku:tu

úsměv,slza,nemocnice,domov chlumec

17. června 2009 v 17:08 | Pitrísek |  problémy aj trápení
Ahoyky lidičky vím že tohle nikdo číst nebude ae potřebuju se z toho vypsat.Tak se omlouvám. .
6.července to bude rok co jsem potkala tu nejúžasnější osůbku na světe L.P ae také 10.srpna to bude rok co jsem jí viděla na posledy.Znamená pro mě hrozně moct omlouvám se za chyby ae přes slzy skoro nic nevidím takže se omlouvám.Před 11 měsící jsme šli ven já,verča,kája,eli a její kluk péta ven.Péta nám řek že přijede i jeho kamarád.L.P. bála jsem se.A byste to dobře chápali nejspíš trpím xenofobií bojím se lidí co neznám a nejsem nějak extra komunikativní typ.Měl isme se sejít na fotbalovém hřišti.Povídala jsem si s eliškou když tam najednou přišel kluk v oranžovém triku asi o halvu a půl vyšší než já.Péta řek že je to L.ae přijmení nám neřekl tak jsem chtě nechtě se šla zeptat L jak se jmenuje a on řek že mi to nepoví.Sklopila jsme zrak ae on řekl že když to budu chtít vědět tak at se mu podívám na záda zezačátku jsme nechápala ae pak mi to došlo na tričku měl napsané své jméno a jména třídního učitele zkoušela jsem se podívat ae jakmile jsme se přiblížila k jeho zádům odběhl a já za ním jak věrný ocásek.Kámoši se smáli jak on utíkal a já za ním ae jak jsem říkala je vysokej takže měl i delší nohy než já.Smířila jsem se prohrou a šla jsme si sednout za chvilku přišel se smutným výrazem ve tváři a řekl : už si nechceš hrát? já se začala smát pronesl to tak smutně ae pak jsem zkameněla koukali na mě ty nejhezčí oříškové oči které jsem kdy viděla.Verča se začala smát ae já jí nevnímala pro mě existovali jen ty oči dokud se nezved a neřekl tak poběž zkus to znovu. Poprosila jsme kámošku jestli by mi pomohli a ony nadšeně souhlasili snažily jsme se ae byl rychelj vzdali sme to sedli si do trávy ae kelipoprosila pétu jestli by jí pujčil mobil a on jí ho pučil.Vlezla mu do seznamu a zjistila jeho přijmení zjistila že se jmenuje L.P. když to řekla kluci zkameněli ptali se jak to víme a keli to řekla kluci se začali smát ae já už si neměla s kym hrát.Což jsme pak poznala že vůbec není pravda.Celé odpoledne jsme si spolu povídali, smáli se a procházeli se. (i s kámošema jen pro informaci) a než jsme se nadála tak jeli odmů protože nebyldlei tam kd my .Takhle se to vždycky opakovalo našli jsem si vždy nějakou zábavu např házeli jsme po sobě kuličky z nějakéhe keře u marka (lavička kterou tak pojmenoval péta oblíbené místok de sme se všichni vždycky sešli) poštuchovali se a občas po sobě i čmárali něco jako fixou ae jen tak.Tohle jsme ae dělali jen já a on kámoši dělali něco jiného ae né protizákoného . Půjčovala jsem si od něj i čapku ae jediný problém byl nedošáhla jsme na ní tak jsme bud musela vyskočit nebo ho poprosit a to hodně dlouho a vždy mi jí dal ae etě tu byl jeden problém byla mi velká tak jsem mu jí vrátila když jsme mu jí ukořistila poprvé ae za chvilku jsme ji měla na hlavě on jí totiž otočil naruby a nasadil mi jí na hlavu s ním jsem se hodně masmála a jak říkala kámoška když přijel zářila jsme jak sluníčko (sun) ae když odjel tak jsem se nesmála.Něco jako chodící zombie . Takhle to bylo měsíc.Když šel někod novej s náma ven tak se mě ptali jestli s ním nechodím protože to tak prý vypadalo což stále nechápu. NJN moc mozku mi ten nahoře nenadělil .V té době jsme občas přespávala u eli takže když kluci spali u péti na zahradě tak byli u jejího okna a kecali jsme což bylo super ae nejhorší bylo když přišli pak ráno v 9 a mi etě v pyžamech rozespalé V červenci jezdila Eli na dovču takže jsme chdili s nimi ven ob tejden vždy když přijela protože když tu nebila tak proč by jezdili že ? pak nastál ten osudný den 9.8 volali jsme pétovi kdy přijedou a on řek že něco o půl 2 v noci ! ae my ho ukecali at přijedou dřív a on nakonec souhlasil ae že přijede sám L pak prý přijede. Bylo mi smutno protože 10.8 jsme měli jet na dovču já a rodina a etě teta se svou rodinou. Takže mi bylo smutno ikdžy nwm proč byli jsme kámoši a nechodili jsme spolu. Ae pak nakonec přijel v půl 11 eli u nás spala a mi měli bejt v půl 11 doma ae já to tak nenechala zavolala jsem domů a poprosila mamču jestli můžeme být venku déle ona řekla že ne ae já řekla že druhý den jedem na dovči a že momentálně přijel L.p a tak souhlaslia Sešli jsme se všichni u marka ae byli sme jen 4.Já,eli,péta,a L. protože verča začala chodit s dádou /davidem takže už jsme se moc nevídali.Když L. přijel vypadal divně jako kdyby byl zhulenej já jsme se sním bavila neustále takže jsme se bála ikdyž opět nwm proč jsem ae vážně hloupá.Tu noc mi dal přezdívku z filmu zahulíme uvidíme KUNA ikdyž ted když to slyšim je mi do breku ae co.Byli jsme venku do půl 2 ráno pak jsme museli jít domů během těch pár hodin jsem si sním povídala a ikdyž byla noc nebo spíše ráno zpívali jsme se spolu on mě naučil text jedný písničky a když jí zpíval musela jsme se smát protože tam je jedno slovo a u toho se vždy červenal
.Pak jsem odjela na dovču mezitím co jsme tam byla tak eli byla taky někde už ae nwm kde ae když jsme přijela ti dva spolu už nehcodili lil a péta takže nebyla už naděje že ještě někdy spatřím ty oříškové oči.Takže jsem pár nocí i probečela.S Verčou jsme šli před vánocema kupovat dárky a já si vzpoměněla co mi říkal kde koupil tu jeho čapku vyběhla jsem schody ty jezdící ze kterých mám panickou hrůza a hledala to odděnlení až jsem ho nakonec našla.Oddělení ve kterém byla ta nejhezčí čapka kterou nosíval nebo nsad ještě nosí L.Pro sebe jsme si tiše řekla že by to byl ten nej dárek.Ae netušila jsme že verča sotjí za mnou a že to slyšela.Pár dní po vánocích přišla verča,eli,kája a lukáš B. keli mi dal mega krabici s tím at jí rozbalím.A já jí teda dle jejého přání začala rozbalovat když jsem rozbalila jednu byla ta mdruhá a pak třetí myslela jsem že se snda dna nedočkám až pka vykoukla na mě čapka tu kterou má on.Nebila jsme schopna slova lukáš se mě zeptal jestli jsme v pohodě já spustila a vyběhla jsme domů popadla cukroví a šla jim nabídnout pak nastal březen a já onemocněla mončou (mononukleousou nemoc viru EB která postihuje játra a může z ní být i žloutenka jater super ne? ae mě je to jedno už tak mi nefunguje srdce a páteř jmám křivou díky níž jsme byla na rehabilitaci a veezli mě sanitou do nemocnice protože mi moje páteř skřípla nerv a já omdlela naštěstí byli poblíž kámošky ikdyž ty museli bejt všoku eli pomáhala mě a etě verče protože ta dostala asmtatickej záchvat super ne?)a když mě po 9 dnech propustili s mončou domů tak jsme nebydleli tak kde předtím nebydleli jsme v chaba ted bydlíme v chlumci a já to tu upřímně nenávidím muslea jse opustit kamarády a vzpomínku domov kde jsem vyrůstala.Občas se mi chce se životem skoncovat ae nějak se mi nedaří máme balkon takže skočit z něj žádná obtíž otrávit se prášky? né to ne to nefunguje zkoušela jsem to . Těším se do školy protože vím že odsud vypadnu ikdyž je na na 6 nebo na 8 hodin do místa kde jsem vyrůstala a jsem doma.Minulý týden jsem byla u tety v chaba spala jsem u ní cítila jsme se super ikdyž jsem ze školy musela jet domů do chlumce vyvenčit psa připravit si věci do školy a zase nazpátek chudák ségra byla tu sama s rodičema ae já tu nechci bejt chci bejt v chaba tam odkud pocházím.A jak jsem řekla už to bude rok tak snad zase jindy. A ti co si to přečtou : fía obdivuju vás že čtete moje kecy.